O vlhkém a studeném psím čumáku koluje pověra, že se podle něj pozná, že je pes zdravý. Ovšem není to tak úplně pravda. Suchý čenich u psa ještě automaticky nemusí znamenat nemoc. Pojďme se podívat na to, jak a podle čeho zjistit, jak to s těmi psími čumáčky doopravdy je. Tělo, psí i lidské, neustále vylučuje slzy, které mají za úkol zajistit hladké pohyby očních víček po očních bulvách. Pro zdravé oči jsou tedy slzy nezbytně nutné, a tak je psí oči produkují ve více než potřebném množství. Nososlznými (nazolakrimálními) kanálky proudí přebytečné slzy. Tyto kanálky ústí u kořene nosu. U nás lidí k tomuto jevu dochází při pláči. Slzy stékají psovi po obličeji. Pes je zvyklý si olizovat čenich. Na jeho čenichu tak ulpívají sliny, a ty pak čenich zvlhčují. Na čumáku dochází k odpařování, díky němuž je čumák studený. Vlhký čenich má tu schopnost, že rozkládá ve vzduchu přítomné chemické látky. A to zároveň znamená, že pomáhá psům, ještě vylepšit jejich již tak dokonalý psí čich. Jestliže pes onemocní, jeho organismus spotřebuje na boj s nemocí větší množství vody, a tak má zvýšená potřeba vody za následek dehydrataci. Způsobuje to zejména zvýšená teplota při horečce. Dehydratace tak může nastat přesto, že pes vypije své obvyklé množství vody, na jaké je zvyklý. Dehydratace způsobí snížení produkce slz, a to se projeví u psa jako suchý čumák. I při ztrátě tělních tekutin za horkého dne může mít pes suchý čumák. Dojde k tomu v důsledku vysoké ztráty při výrazném oddychování. U některých plemen, jako jsou například Lhasa Apso nebo Pudl se tento jev projeví zanesením slzných kanálků. To se projeví na tvářích psa jako červenavé skvrnky. Zanesené slzné kanálky logicky produkují méně slz a v důsledku toho se čenich tolik nezvlhčuje. Suchý čenich u psa je tedy jevem, který doprovází zavodnění psa, nikoli nemoc. Nemoc signalizuje pouze v těch případech, kdy je pes současně netečný až apatický, nežere, nepije anebo vykazuje další známky nemoci.